09 - Sport v Mahangu

V neděli to vypadalo na pořádné horko. Kluci se vydali na trh obstarat snídani a "z lovu" se vrátili s úžasnou myšlenkou...... Jede se na koupaliště... Jen půl hodina cesty s dala dala nás dělí od bazénu s chladnou osvěžující vodou. Jak lákavé. Přijíždíme do Songwe, vcházíme do areálu, který vypadá opuštěný. Nadšení se nicméně stupňuje a všichni se vidíme napřed v bazénu a vzápětí na lehátkách. Areál vypadá na místní poměry velice pěkně, moderně. Čím víc se blížíme k bazénu, tím víc v nás roste zklamání. Vodní hladinu ne a ne vidět. V bazénu je zřejmě jen to, co tam za posledních několik týdnů napršelo. Pár centimetrů zelenohnědé vody. Nevadí, jdeme alespoň na recepci, abychom si dali něco k pití. Paní, která seděla za stolem a vypadala, že tam nečinně sedí už hodnou chvíli, namísto aby nás obsloužila, tak odešla. Asi se šla podívat do příručky co má vlastně dělat, když jí přijdou zákazníci. Nakonec přichází i s posilou, dáváme si pití a rozhodnem se zůstat i na oběd. My s Ondrou jsme se šli posadit na sluníčko, zatímco Staňa s Janou čekali na jídlo pěkně v chládku. Trvalo to docela dlouho, takže jsme na polední slunce vystrčili všechny zbylé bílé části našich těl, které do té doby bývaly ukryté pod krátkým rukávem, nebo tříčtvrtečníma kalhotama. Po ucházejícím obědě, který byl čtyřikrát dražší než ve městě, jsme ještě měli málo opalování ..... Ano, jak jistě všichni dobře tušíte, spálili jsme se pořádně. Ondra to jakž takž zvládl. Přece jenom může čas od času chodit v Mahangu bez trička, takže sluníčko nebylo pro jeho tělo zas až takový šok. Ale já s Janou jsme trpěly moc. Velice moc. Náš domácí Chris se mě večer ptal, co se mi stalo, když mě viděl šourající se po domě se zatnutýma zubama. Absolutně nedokázal pochopit, proč jsme bezdůvodně vylezli na sluníčko a seděli tam. Následoval výbuch smíchu po tom, co jsem mu řekla, že chceme mít trošku hnědší pokožku...





Foto: Koupaliště v Songwe, chameleon v prázdném brouzdališti


V pondělí, jako už každý týden jsme odjeli do Mahanga. Sluníčko napovídalo, že počasí bude konečně přát tomu, abychom uspořádali sportovní den pro 5-7 třídu Základní školy v Mahangu. Učitel slíbil, že ještě v pondělí znovu nalajnuje trať na sprint, kterou smyl déšť. Jak řekl, tak i splnil. Sraz v úterý 9.00 ráno. Vyrážíme od dědy Simwaby těsně před 9.00 a smějeme se tomu, že už jsme jako Afričani. Nemáme výčitky, že jdeme pozdě. Do školy dorazíme po půl 10 a voláme učitelovi, kde že se nachází. Přijíždí v 10 s širokým úsměvem na tváři. Jdeme na "hřiště", abychom zkontrolovali všechny tratě. Do hodiny je vše připraveno, schází nám akorát soutěžící. Děti se dohrnuly zanedlouho a my si je rozdělujeme podle tříd do tří skupin. Soutěží v disciplínách 1000m běh, 60m sprint, hod kriketovým míčkem a skok daleký. Všechny disciplíny předvádíme a podrobně vysvětlujeme. Většina z nich neví o co běží, ovšem překvapují. Kupříkladu dráhu pro hod kriketovým míčkem jsme naměřili do 40 metrů. Naši silní moravští kluci si zkusili hodit a krajní hranici přehodili o pět metrů. Kdepak se ale hrabeme na mladé africké děti. Byli i takoví, kteří hodili 62m. Jak sprint, tak 1000m běžely děti bosky. Horké sluníčko neúprosně pálilo, mnohem vic než kdykoliv jindy, ale i tak si to děti užívaly. Z každé třídy jsme vyhlašovali tři nejlepší holky a tři nejlepší kluky. Potom jsme ještě vyhlásili celkového vítěze. Stala se jím Amina. Holka z páté třídy. Výsledky měla lepší, než někteří sedmáci. Aminu známe už z minulého roku, kdy nám ji děda představil. Její maminka umřela a tatínek starost o ni a jejich 6 sourozenců vůbec nezvládá. Nejenom, že je zanedbává, ale je na ně i zlý. Amina nemá levou ruku. Před třemi lety šla do mlýna a připletla se příliš blízko k mlecí mašině. Ruku ji museli amputovat až k rameni.





Foto: absolutní nasazení při hodu kriketovým míčkem, holky závodí v běhu na 1000m





Foto: skok do dálky, učitel Kalinga





Foto: vítězové 1.,2. a 3. míst, vítězové 1. míst - v červeném svetru Amina, naši dobrovolníci


Následující den jsme si dali oddech. Michal s Tomem odjeli brzo ráno. Jejich čas v Tanzanii skončil a museli nás opustit. Vedro v Mahangu pokračuje a je čím dál větší. Úplné bezvětří, takže není nic co by člověka alespoň trošku osvěžilo. Paradoxně noci jsou tak chladné, že spíme navlečení v kalhotech a mikinách a deku máme přetaženou až přes uši. Čekáme jestli po několikadenním parnu přijde bouřka a my budeme muset odložit zábavný den pro mladší ročníky základní školy. Všechno klaplo, ve čtvrtek opět míříme ke škole. Na děti jsme si vymysleli skok v pytli, hod na cíl, přetahování lanem a nošení vodou naplněných nádob na hlavě. Příprava byla jednodušší než na sportovním dnu a taky jsme změnili místo. Tentokrát jsme závody uspořádali hned u školy po stínem stromů. První na řadu přišli druháci. Bohužel z neznámého důvodu děti z prvních tříd neměli vyučování, ale i tak jsme měli kolem 200 dětí. Nejsložitější byla asi disciplína přenášení nádob naplněných vodou a následné plnění PET lahve s uřezaným hrdlem. Cílem bylo, pro dvoučlenné družstvo, přeběhnout trasu, samozřejmě vycákat co nejmíň vody a tím co nejvíce vody dostat do PETky. Vítěz byl ten, kdo měl naplněnou nádobu nejvíce. Ani učitel to pořádně nepochopil, takže to vypadalo následovně. První čtyři človíčci vybíhají (měli jsme 4 družstva), než doběhnou na konec trasy, překříží se a obsah nádoby vyprazdňují do soupeřovy PETky. Bleskově utíkají zpátky, nádobu hážou do kýblíku s vodou a zmizí. Že hrají jako tým a že se vyhlásí vítěz je nezajímá. Jejich parťáci chňapnou nádobu, naplní si ji vodou a čekají až to stejné udělají další tři soutěžící. Pak spolu vyráží opět k PETkám. Opět se překříží, takže na ně voláme a ukazujeme, která je jejich PETka. Někteří si dolívají svoji PETku až po okraj, čímž by zvítězili, pokud by okamžitě utíkali zpět. Oni mají ale ještě trošku vody v nádobě, tak dolijí soupeřovi. My se snažíme ze začátku poukazovat na chyby a všechno do detailu ještě jednou vysvětlit, ale pak to vzdáváme. Děti se baví, křičí, povzbuzují se a my se bavíme s něma. Žádné podobné hry v životě neviděli, tak je to pro ně těžko pochopitelné. Další disciplína je skok v pytli. Některé děti se snažily v pytli běžet. Opět nepotřebovali to, aby se vyhlašoval vítěz. Jim stačila zábava. Byli z toho tak nadšení a nedočkaví, že svoje spolužáky rvali z pytle ven a pak se o ně přetahovali, jen aby už došli na řadu. Hod na cíl se obešel kupodivu bez zraněných. Děti měly trefovat malé PET lahve. Pro usnadnění si měl každý sehnat dva malé kameny. Nejenom, že děti házely s neskutečnou sílou, ale některé házely téměř z půlkou cihly. Druhou nejoblíbenější disciplínou bylo přetahování lanem. To bylo vřískotu. Pro lepší tým jejich spolužáci poskakovali vítězné tance, těm slabším se vysmívali a ukazovali zvláštní gesta. Byli jako malí čarodějové. Učitel Kalinga si chtěl přetahování taky zkusit. Nejprve chtěl, abychom šli tři proti němu, což jsme moc nechápali. Nakonec jsem šla já na Kalingovu stranu a Ondra se Staňou na stranu druhou. To vám povím, že jsem se hodně spletla, když jsem si myslela, že nás kluci přetahnou. Já jsem tam ani nemusela být. Ten chlap je silný jako býk. Téměř se nehnul a s úsměvem si přiručkoval lano i s klukama k sobě. Každé dítko nakonec dostalo jeden bombón, učitelovi jsme dali hrst a bylo po zábavném dnu.



Foto: děti přenáší nádoby naplněné vodou, boj o pytle, hod na cíl





Foto: učitel a já při přetahování se Staňou a Ondrou, porážka





Foto: skok v pytlích, konec přetahování - soupeři je dostali na kolena


Poté jsme vyrazili domů. V sobotu totiž odjíždíme na pár dnů do Arushe ke známému. Vyrážíme i s naším domácím Chrisem. Jede spolu s Ondrou v pondělí do Nairobi, aby si vyřídíl visa pro jeho dubnovou návštěvu České Republiky. No a další věc je, že Ondra chce osobně poznat českého ambasadora a pozvat ho na návštěvu do Mahanga. V Tanzanii bohužel zatím česká ambasáda není, takže za ní musí cestovat až do Keni. Po našem návratu už nás tu bude čekat nový dobrovolník ze Strážnice. Františku přejeme Ti štastnou cestu.

No a co se děje nového na stavbě? Konstrukce střechy už je natřená proti termitům, takže nezbývá než položit plechy. Jana taky dotřela prolézačky, takže příští týden můžou děti vesele řádit.

Teď už se s váma loučím a jako vždy přeju krásný den, úsměv na tváři, klid na duši a mějte se rádi :)

Tereza

08 - Pohřeb a termiti

Zatímco Staňa, Jindra a dva typani z Křepic vyrazili v pátek k jezeru Malawi za koupáním, pivem a rekreací, holky a já (Ondra) jsme se vrátili v pondělí do naší dědinky, natěšení, že uspořádáme konečně sportovní den pro děti ze základky. Po cestě jsme nakoupili ještě štětce a barvy na přetření prolézaček. Děda Simwaba byl v Mbeyi na skoro celý týden a tak jsme byli v domě skoro sami. Jindy skoro jako úl, přeplněný lidmi, tentokrát náš dočasný domov působil téměř opuštěně.

Uplynulý týden byl ve znamení deště, který nám zabránil ve většině naplánovaných prací. Sportovní den jsme připravili, nalajnovali čáry, naměřili vzdálenosti, upravili a označili dráhy. Žáci i učitel nám vydatně pomáhali. Nicméně pršelo jak ve středu - v původní stanovený den, tak i v pátek - den na kdy bylo stanoveno přeložení. A tak jsme stanovili třetí náhradní termín, úterý, snad se nám to do třetice podaří. Podobně jsme dopadli i s natíráním prolézaček, déšť zhatil všechno.

Foto: vypalování medailí na sportovní den; příprava tratě na 60 m sprint

V úterý zemřela Adídža - jedna z členek skupiny klinika. Už rok na tom byla špatně a vypadala celá seschlá. Chodila do Mbeyi do nemocnice (Debora ze sirotčince jí to platila), ale nemohli jí pomoci ani tam. Prý má epylepsii, ale na co skutečně umřela nikdo neví. Věk 45 let. Celý den pršelo a my jsme šli popřát upřímnou soustrast. Tmavý hliněný domek, kde bydlela byl plný žen, které seděli na zemi na rohožích a poplakávali. Ženy tam zůstávají až do pohřbu. Jedna z místností byla rozdělena na dvě části kusem látky. Za tou leželo tělo Adidži, u kterého seděly dvě nejbližší příbuzné. Všude bylo plno lidí, kteří chodili kondolovat. Pohřeb byl ohlášen na druhý den, čekalo se na děti zesnulé. Jedna část přijela z Tukuyu (asi 70 km) a druhá z Daru (asi 800 km). Chtěli jsme se taky zůčastnit, ale dlouhé čekání nás odradilo.

Foto: Adídža před asi měsícem se svým synovcem; hrající si děti

Samozřejmě jsme byli zvědaví, jak takový pohřeb a celý proces kolem probíhá, ale z úcty k zemřelé jsme se nechtěli vyptávat. Přeci jen jsme se to dozvěděli později ve městě, když jsme se ptali známých. Adidža byla muslimka a jejich zvyky se liší od křesťanů nebo původních náboženství. Ženy jí vyprázdní ručně střeva a prolejí vnitřnosti vodou. Muži mezitím vykopou hrob. V den pohřbu je zesnulá vysvlečena do naha a muži (jen muži) ji uloží do hrobu a zahrabou.

Tento týden jsme se také dozvěděli o jedněch z největších záškodníků Afriky. Ne že bychom o nich nevěděli, ale mysleli jsme, že jich tu tolik nebude. Ano, ano - termiti, darebáci, nám rozežírají okna na škole a nám s Terčou i postel. Místní vědí, proč mají železné postele nebo spí na zemi. Tito rychlý žrouti si staví z hlíny tunýlky, které slouží jako základny, odkud se prokousávají do dřeva. Nakladou vajíčka a malý 'sviňáci' už si s dřevem poradí. Okenní rám tak například vypadá v pořádku z vnějšku, jen je kolem hlína. Při podrobnějším prozkoumání zjistíte, že vnitřek dřeva je plný hlíny s tunýlky, kde žijí termiti a vše dřevěné vyžírají. Pak se jen opřete o dřevo a prstem jej proboříte. Jdou jen na měkké dřevo, tvrdé nechávají být. Lavice a dveře například nežerou, ty jsme nechali udělat z tvrdšího dřeva. Každý problém ale má své řešení, jak už je to na světě zařízeno a tak i termitům se můžete bránit. Lidé si tu trámy natírají vyjetým olejem smíchaným s nějakou chemikálií. Proto jsme natřeli všechny otvírací okna tím hnusem, laťky na těch, které se nedají otevřít se natřou příště anebo se vytrhají a nahradí novými, pokud už jsou prožrané.

Foto: fotomodelky; nohy po večerní procházce v sandálech

A jak jsme objevili, že nám žerou postel? Noci jsou v Mahangu často neklidné. Jeden rušivý element jsou krysy a myši běhající po trámech, píštící, bojující a shazující hlínu na poklidné občany pod nimi. Další otravný prvek jsou komáři. Už jak se začne stmívat, začnou se slítávat do domu, jako na noční směnu. 'Jojo, zase další těžká šichta', říkají si. Při příchodu do domu, když se zastavíte a zaposloucháte se, slyšíte pronikavý bzukot stovek krvosajek těšících se na svůj příděl. Kvůli nim chodíme spát už po deváté, jinak člověka dokoušou. Jak se vám jich pár dostane pod moskytiéru, máte o noční zábavu postaráno. Třetí faktor, alespoň v našem pokoji, jsou už zmiňovaní termiti. Jednu noc, jak se tak převalujeme na posteli a hledáme místečko, kde nerovné desky tak netlačí, slyšíme takový jako kdyby škrabot o zem nebo o dřevo. Rozsvicujeme baterky a svítíme kolem postele, odkud jde ten zvuk, hledajíc tu otravnou myš. Myš nikde. A zvuk se za chvíli opakuje, kousek od našich uší. 'Snad to vychází z matračky, to není možné', říkame si. Únava ale přemůže naše těla a my usínáme. Další noc, situace se opakuje. Kromě obvyklého zuřivého bzukotu moskytů hledajících škvírku v moskytiéře zase ten zvuk škrabotu nebo snad hryzání. Zase baterky, a zase myš nikde. Až jsme si zvedli matračku pod hlavou a posvítili si tam, jestli myš není uvnitř postele. Ale kdepak myš, to si termiti pochutnávají na naší posteli. Jak takový malý mravenečci můžou vydávat tak hlasitý zvuk je s podivem. Ale to není třeba řešit, je třeba jednat a tak druhý den seškrabuju jejich hliněné domečky a natírám postel, ať nám ještě chvilku vydrží.

Ve čtvrtek se nám konečně vrátili chlapi od jezera. Trošku se opozdili, měli přijet v pondělí, ale asi se jim tam líbilo. Druhý den jsme jeli zase zpět do města, tak jim to snad ani nestálo za to. Jindra ale stejně musel do Mahanga, sbalit se a posbírat věci, které tam nechal. Odjíždí v neděli domů.

07 - Světlo v Kajunjumele

Pondělí 10.00. Sraz všech dobrovolníků a smluveného řidiče s náklaďákem u sester. Všichni jsou na místě, všechno je vyřízeno.... Ne, samozřejmě, že ne. Ondra se zdržel kvůli soláru. Dopis, který tak pracně získával minulý týden, byl nakonec zbytečný. Úředníci chtějí jeden týden ono, pak si najdou zase něco jiného a tak to jde pořád a pořád do nekonečna. Ve finále to dopadlo tak, že jsme stejně clo zaplatili. Do protokolu se napsala co nejnižší hodnota soláru aby poplatek byl také nízký. Prý kdybychom žádaly o vyjímku z placení cla, trvalo by to tak půl roku. Proto jsme radši zaplatili a šli. Nakonec jsme měli zpoždění jen hodinu a půl. Staňa s Jindrou se zasekli ve městě, takže jsme odjeli bez nich.

Na autě už jsme měli naložené prolézačky, které kluci vykopali v sobotu. Prolézačky pořídil Ondra v roce 2004 Adonai centru v Mbeyi, kterému řediteluje náš známý Charles. Bohužel, pravděpodobně kvůli finanční situaci, pořád mění prostory a v původních už nepůsobí. Po domluvě s ním jsme se tedy rozhodli prolézačky vzít do Mahanga.

Foto: chvíle pro oslavu - máme solár!; nakládka dřeva a lavic

První zastávka s náklaďákem byla pro dřevo, které jsme raz dva naložili. Další věcí bylo 27 lavic, které zasponzorovali děti ze ZŠ Šumice, Uh. Brod a Újezdec v rámci projektu Škola škole. Auto se zdálo, že by potřebovalo být nafukovací, obzvláště když se do toho začali aktivně zapojovat místní a nejraději by skládali lavice bez jakéhokoliv systému. Nakonec to kluci zvládli, vlezlo se tam všechno. Z pily nám volali, že jsme zapomněli tři desky, tak se jelo zpátky a pak už hurá směr Mahango. Počasí bylo fajn, pěkně chládek, tak jsem se přezula, že z Mswiswi poběžím. Chyba to veliká. Bylo takové horko, že jsem nevydržela a v půli cesty naskočila zpět na auto. Ne, neběžela jsem tak rychle, to oni jeli tak pomalu. Cesta z Mswiswi je hodně kamenitá, tak jsme museli řidiče předem usměrnit, jinak by se lavice nadskakováním poničily. K základní škole jsme se proklouzaly. Před našim příjezdem vydatně pršelo, tak si řidič místama potrénoval jízdu smykem. Žáci ze Simike si musely svých 7 lavic vyzvednout na základce v Mahangu, protože kvůli blátivé cestě bychom tam ani nedojeli. Prolézačky jsme vyložili před naší školkou. Řidič se trošku zdráhal, že tam nepojede, aby nezapadl. Nechal se Ondrou přesvědčit, že je to v pohodě a zapadl :). Mezitím co místní pomáhali hloubit kráterní díru kolem zadního kola, naši předškoláčci nám začali pomáhat nosit asi 3 metrové desky. S těma užšíma se někteří vláčeli sami, ty širší nosilo i pět dětí. Jako mravenečci.

Foto: žáci v Mahangu pomáhají s vykládkou lavic

Po zbytek týdne kluci pokračovali na stavbě se střechou a taky namontovali solár. Máme ve třídě pět zářivek i zásuvku, ve druhé třídě pak už jen dvě žářivky. Solár funguje bez problémů a v pohodě, odpoledne si přes převaděč nabíjíme mobily. Děkujeme Jakube za hodnotný a užitečný dar. Je to nezvyk vidět rozsvícenou místnost v budově. Studenti jsou víc než rádi, že nejsou omezeni setměním a můžou na večerních hodinách zůstávat dýl. Jeden z nich si dokonce přišel pro klíče až po 9 hodině večer, aby mohl studovat. Tak jsme samozřejmě rádi. Doučování navštěvuje i jeden ze sirotků, které jsme sponzorovali loni. Letos je už ve třetím ročníku, tak často ochotně vysvětluje mladším sponzorovaných i nesponzorovaným studentům jejich látku.

Foto: menší oříšek v podobě zapadlého auta; misijní dům s dokončenými krovy

Jana jela konečně na návštěvu kliniky. Vrátila se celkem brzy, vzhledem k tomu, že doktor nám říkal až o 40ti pacientech denně, kteří se schází z širokého okolí. Pacientů tam bylo pět a půl, takže doktor alespoň využil volné chvilky a zkoušel Janu přesvědčit, aby se za něj provdala. Mně loni taky vyznával sympatie, ale říkala jsem si, že vybírá nevhodné slova jen proto, že jeho angličtina je slabá. Šibal jeden :). Solar na klinice jsme byli taky zkontrolovat a pracuje bez problémů.

Foto: instalace solárního panelu a Jindra spokojený se svou prací

Tento týden bylo v Mahangu snad největší horko co jsme zažili. Ani tolik nepršelo. Po dvakrát to vypadalo na silnou bouřku. Zatáhlo se, zvedl se silný vítra. Začali jsme zavírat okenice, připravovat nádoby na dešťovou vodu. Dopadlo to tak, že bouřka se nám vyhnula a do nádob nám nakapalo tak dvě deci vody. Ve čtvrtek jsme se šli s Ondrou a Janou projít k říčce. Voda byla sice špinavá, jako po povodních, ale bylo takové parno, že jsme se všichni opláchli. Ondra v trenkách, Jana ve spodním prádle, já v podprsence a kalhotech srulovaných až k zadku jsme si užívali toho báječného osvěžení. Museli jsme ale být ve střehu, kdyby někdo přicházel. Místní kultura je hold konzervativní a tak se jí přizpůsobujeme. Místní chodí nejen do řeky, ale často i do kaluží, které vzniknou po dešti podél cesty, prát, umývat nádobí, děti se koupou. Usangu byly původně mokřiny, než se tu začala pěstovat rýže a je tu k vidění pestrý výběr ptactva, včetně velkých dravců. My jsme taky viděli nejeden zajímavý exemplář.

Foto: betonování prolézaček; Staňa a jeho nový učeň Bart:-)

Taky jsme měli sraz s učitelem Kalangou ze základní školy, abychom prodiskutovali sportovní den a zábavný den, který uspořádáme pro děti Základní Školy Mahango příští týden. Vysvětlovali jsme učitelovi všechny disciplíny a jak bychom si představovali průběh obou dní. První den bude sportovní, druhý zábavný pro nižší ročníky. Obojího se zůčastní asi 200 dětí. Na sportovním hřišti jsme pak trošku rozvrhli, kde která disciplína bude a učitel si zkusil hodit krikeťákem. Odhadovala jsem ho tak na 10 metrů. Zvládl dobrých třicet. Už se těšíme, i když to bude organizačně asi náročnější.

Foto: Jana při hře; zdravotní nástěnka na klinice; holky užívající si ochlazující koupel v řece

06 - Střecha a boj o dopis

Dobrovolníci, které jsem přivezl z Daru, se jmenují Michal a Tomáš, ale z důvodů nám neznámých si říkají Bárt a Sabath, tak je nazývejme také tak. Ubytoval jsem je v jednom z nejlevnějších hostelů ve městě (podle jejich přání) a v pondělí jsme je vyzvedli, abychom všichni společně vyrazili do Mahanga. Ještě předtím jsme si zašli do naší oblíbené restaurace Itimbu na jednoduché a levné jídlo. Moc nám tam chutná. Všech sedm wazungu (bělochů) pak dorazilo na nákupy a na autobusák, kde jsem se "nalodili" do dala dala. Protože je nás tolik, může se jet, jak nastoupíme a to nám urychlí dlouhá čekání. Jedna dala dala to na nás zkoušela s dvakrát větší cenou, ale to jsme promptně odmítli, po tak dlouhém čase stráveném v Tanzánii sebe ani jiné nenechám oloupit na mojí nejfrekventovanější trase.

Z Mswiswi se šlo jako obvykle pěšky, jen já se letos poprvé svezl kolo-taxíkem, protože jsem měl bágl plný zásob a matračku pro kluky. Klukům jsme vyspravili postele, aby se na nich nepropadali, natáhli jsme moskytiéry a už se pomalu schylovalo k večeru. Druhý večer nás čekala těžká práce. Přijel Dotto - tesař, se kterým jsme měli dělat střechu. Materiál koupila a přivezla sestra představená už nějaký ten týden předtím a tak jsme mohli začít. Řekl jsem Dottovi, že mu pomůžeme všichni bílí chlapi, takže to musí udělat levněji. To ještě chudák nevěděl, co ho čeká. Je zvyklý pracovat velice rychle a tvrdě. My naopak nejsme a tak jsme byli za chvilku totálně znavení. Náš stolář Staňa si pořád stěžoval, že nemá motorovku, ale řeknu vám, Dotto byl ta motorovka. Jak někdo může řezat tak rychle nechápal nikdo z nás. Úterý jsme teda řezali nosníky, všichni sedření a spali jako koťátka. Ve středu jsme nosili nařezané dřevo na stavbu, kde se nosníky sbíjeli. Dotto, Staňa a já jsme byli na střeše a sbíjeli nosníky dohromady, ostatní nám je dole podávali. Pro změnu jsme byli zase sedření, ale to je dobře, vždyť proto jsme přišli. Dotto by rád pracoval mnohem rychleji, ale my jsme už prostě nemohli.

Foto: naši noví dobrovolníci s dětmi- zleva Jindra, Bárt a Sabath; práce na nosnících

Ve čtvrtek jsem jel navštívit okresní komisařku, abych od ní vymohl dopis, který nám udělí výjimku při placení cla na solární panel, který jsem poslal z Čech. Dostali jsme jej darem od Jakuba Mottla z Ekoproudu.cz. Starosta vesnice to měl vyřídil už v pondělí, ale jak se dalo čekal, nějak to nezvládl. A jak jsme se báli, ani já jsem to nezvládl. Nekompromisní paní komisařka, která má kancelář nekonečných 50 km od Mahanga, se nejdřív rozčilovala, že jí vesničani nenahlásili, že tu naše neziskovka působí a že tu jsme nezaregistrovaní jako cizinci. Dal jsem jim teda pas, ať si opíšou údaje, ale vstřícný personál ani imigrační policista se rozhodli nekomentovat moje turistické vízum v pase. Prý nám dopis dají, ale musíme donést dopis popisující naši práci a musí být podepsaný od starosty vesnice a dalších dvou úředníků, každý z nich žijící v úplně jiném městě.

Zatl jsem zuby a rozhodl se to vyřídit během pátku. Rozdal úkoly a vrátil se zpátky na stavbu. Polovinu dne pršelo a zbylou polovinu kluci řezali další dřevo na střechu. Bylo mi líto, že jsem se k nim nemohl připojit kvůli byrokratickým výletům po okrese, ale chceme panel, musíme se snažit. Dottovi jsem řekl, ať si přivede pomocníky na stavbu, že ti naši to nezvládnou (nemáme zkušenosti s prací, někteří se bojí výšek a také nám brání jazyková bariéra). Ráno si skutečně své borce přivedl, zatímco já netrpělivě čekal na starostu. Domluvený čas osm hodin se rychle změnil v devět a nikde nikdo, holt jsme v Africe, dalo se to čekat. Už jsem se smířil s tím, že nepřijde a šel pomoct chlapům na střechu. První nosník stojí a starosta se blíží. Jedenáctá odbila. Slezl jsem dolů, převlekl a jelo se na honbu za podpisy. Nebudu zdržovat, dopis jsme dostali, asi kolem páté a teď jen doufáme, že jej na celním oddělení uznají. Byrokrati jedni, jestli nepovolí, budu jim snad muset vyhrožovat. Občas to pomůže. Zkusíme to nejdřív po dobrém.

Foto: skládání puzzle ve školce bylo na poprvé pro děti velkým oříškem; kluci hrají fotbal před školkou

Sobota byl poměrně úspěšný den, vykopali jsme prolézačky, které jsem nechal postavit v roce 2004, protože školka, kde byly umístěny, se přestěhovala. Chceme je proto vzít do naší školky do Mahanga. Dále tam povezeme 28 lavic, které byly pořízeny díky dětem z tří českých škol a to ZŠ Šumice, ZŠ Uherský Brod I ZŠ Újezdec. Děkujeme!!!! Lavice poputují do jejich partnerských základních škol v Mahangu a Simike. Kromě toho jsme domluvili i náklaďák a opracování a nákup desek, ze kterých Staňa vyrobí stolečky do školky a další nábytek. No a snad tam vezmeme i ten potížistický solár. Tím končím zprávy ode mne a dám prostor Terči, aby popsala její zážitky v týdnu, taky se nelenila, ale to ať už nám napíše ona.

Omlouvám se všem, že tentokrát máme tolik málo fotek, ale buď není čas nebo chuť fotit a nemáme z čeho vybírat. Zkusíme se polepšit :-)))

Ondra

Oproti chlapcům si dovoluju říct, že jsem lenila. A hodně. Nic těžkého jsem nedělala.
O víkendech máme velmi oblíbenou snídani a sice rýžové koblížky, které dělá jedna ze sousedek v Iwambi. Někdy je kupujeme se Staňou, když běžíme do Mswiswi. Napadlo mě, že by si mohly ženy v Mahangu výrobou těchto koblížků přivydělávat, tak jsem jim v pondělí pořídila veškeré ingredience, nádobíčko a podnikání ve velkém může začít. Byla jsem svou myšlenkou naprosto nadšena, ovšem neuvědomila jsem si, že mýma spolupracovnicema se stávají dvě africké vesničanky, z nichž jedna je negramotná. Nevadí, nevzdávám to a uvidíme co do nich za další dva měsíce "natluču". První den jsme nasmažily 121 koblížků. Možná bych ještě mohla podotknout, že ráno jsme měli sraz ve 4. Vymyslely to samy ženy a tak my s Janou, poctivé a dočasné bělošky, jsme ráno ve 4 vyhnaly psa z kuchyně, přinesly tam nakynuté těsto, olej a s čelovkama na čele, polospící jsme vyčkávaly jestli se něco bude dít. Po chvíli ticha jsme se rozhodly zalézt zpět do postele a udělaly jsme dobře. Ženské se ukázaly až v 6. Pohodička, jen dvouhodinové zpoždění. Takže z těch 121 koblížků, 30 jsme snědli my wazungu další jsem nechala ženám, aby je prodaly. Stalo se přesně co jsem předpokládala. Odpoledne přišly s velkým úsměvem, děkovaly mi a oceňovaly moji snahu jim pomoct. Věděla jsem kolik jim zůstalo kusů, takže jsem s úsměvem poprosila o příslušnou částku. Usměv z tváře se jim vytratil a nevěděly najednou, kde jsem k tak vysokému číslu přišla. Příčina byla jasná. Celá vesnice je jako jedna rodina, takže přišel bratr a dostal koblížek, za chvilku procházel kolem strýček a koblížek si taky vyptal.

Foto: příprava rýžových koblížků; je libo koupel nebo čaj?

Samozřejmě nikdo se neobtěžoval platit. Ženy tak dostaly lekci. Zeptala jsem se jich z čeho chtějí koupit další ingredience, když nevydělají? Další den, jsem chtěla ochutnat jeden z prvních koblížků, jestli je tam dostatek cukru a už mě žádaly o peníze. SUPER, pochopily. Co víc si přát :). Dnes přijely do Mbeyi, protože jsem jim za pomoci Rose chtěla vysvětlit, jak si vést evidenci toho co vydělaly a jaké měly výdaje. Bude to pro ně oříšek, ty čísla a kolonky jim absolutně nic neříkají, ale když jim to budu deno denně v Mahangu ukazovat, tak snad něco pochytí. Mely přijet v 8-9 ráno. V půl 11 se objevily ve dveřích. Pořád je tu na všechno čas. :)

S dětma ve škole jsme se pokoušely s Janou skládat puzzle. Vytáhly jsme si ze třídy 4 z nejstarších dítek. Och, to vám řeknu je zkouška trpělivosti. Děti viděly puzzle poprvé v životě, netušíc co s těma divnýma, barevnýma kouskama dělat. Některé začaly chápat a jedna holčička chtěla skládat pořád dokolečka. No a my s Janou jsme se alespoň naučily pár nových slovíček jako: polož to sem, otoč to (přičemž některé to otáčely obrázkem k zemi) a teď to zkus sám :). Děti jsou zlaté, ale trošku vystrašené. Bojí se něco udělat, něco říct, nebo vyzkoušet. Když pracují "sborově" jako celá třída, tak se překřikují. Jakmile se po nich chce, aby jednali samostatně, stávají se z nich zamlklí do země hledící tvorečkové. Nejzlatější jsou, když běží na kaši. Všechno jde stranou, cestou si trhají ze stromů a keřů listy, které používají místo lžiček a hrníčky si umývají u kohoutku z kterého teče černá voda. Někteří z nich vypadají opravdu bídně - boláky všude možně po tělě, velké lysiny na hlavách, špinaví, protože je období dešťů a na mnoha místech stojí voda a je bláto. Takže "kašová přestávka" je světlým momentem dne pro naše předškoláčky. No a když zbyde, tak si zobneme i my a máme to tak trošku jako náhražku za něco sladkého.
Tak to vidíte, že jsem se nepředřela :) Terča

05 - Janiny postřehy

Tak jsem byla pověřena napsat pár řádků. Začnu pondělím, kdy se Ondra vydal opětovně pro solár, ale odmítli mu ho vydat, jedině když zaplatí clo 30 procent.Tak mu poradili ať si sežene dopis od okresního hejtmana a pokud doložíme, že to je na dobročinné učely, tak to bude zdarma.Takže zase solár nemáme a čekáme na dopis, což v místních poměrech může trvat delší dobu. My jsem zatím chystali pokoj pro dalšího dobrovolníka, který byl v té době na cestě z Daru, takže jsme našli postel, no musela se hrubě očistit, protože poslední dobou na ní nocovaly místní slepičky,no ale po oprášení S :) Staňa stloukl k sobě co se dalo a postel byla na světě,v pokoji jsme nainstalovali moskytiéru, záclonky, pár kusů nábytku a nezbytný mega věšák. Hned to tam bylo útulnější a ani nebylo poznat,že to byla dřív kuchyň. Přes den jsme ještě se Staňou dodělávali pergolu a tak různě. Večer jsme s Terčou začly dělat něco k jídlu,no zelí nakonec nedopadlo dobře,ale zbytek byl jakž takž poživatelný.

Večer Ondra dovezl z Mbeyi Jindru z Jindřichova Hradce a mohli jsme se dát do toho jídla.V uterý jsme vyrazili brzo na Mlwanjelwu, kde jsem nakoupili zásoby jídla,matračky a 20kg cukru do kaše.Na 13. hodinu jsem si pozvali do Mswimswi posilu s kolem, aby jsem se s tím nemuseli vláčet. Na autobusáku o nás byla málem bitka, mohli se pobit aby jsme k nim nasedli do daladala, no ještě že se naše skupina wazungu rozrůstá,a jsem kolikrát v přesile :), nakonec jsme byli ještě před polednem na místě a s kolem nás ještě nikdo nečekal, tak jsme si rozdělili zásoby a vydali se na cestu do Mahanga.No bylo teploučko a dusňoučko, chlapci se střídali s tím cukrem a za chvilu jsem byli doma.

Foto: nakupování zásob na trhu a jejich následná přeprava do Mahanga

Byla potřeba trochu přestavit bydlení, Terča s Ondrou si koupili matračky a Staňa jim udělal novou,luxusní společnou postel, opravdu super,veřím že se jim spí líp.Středa proběhla ve znamení nošení cihel,ovšem byly jen dvě kola a my k tomu, takže to nešlo tak rychle.Jindra jel s Ondrou do Simike změřit solár, podívat se vůbec jak to teda je, jestli funguje,Terča je doběhla,nebo spíš předběhla.Zjistili, že by to mělo fungovat dobře.Odpoledne jsem s Terčou jely vyprovodit Ondru na daladala,jel ve čtvrtek do Daru pro další dva dobrovolníky, trochu jsme si mákly, cestou tam nám foukal vítr do ksichtíku,na cílových rovinkách se už jelo fakt špatně,nehledě na to, že je to do kopce,ale těšila jsem se na zpáteční jízdu s větrem v zádech.Sice jsme většinou jely z kopečka,ale i tak nás vítr překvapil a zase foukal proti nám.Ještě jsme jely s deštěm v zádech....

Foto: vítání s našimi žáčky; Jindra při kontrole instalace soláru

Učitel dneska dostal 80 000 šilinků, aby si mohl koupit kolo,protože to má horší s dojížděním,chodí ráno za tmy a večer zase pěšky za tmy.Tak snad už bude spokojenější.V noci nás vzbudil nějaký hluk venku,asi se místní vraceli z hospody, dědu to asi taky probudilo a Terča jen viděla dědův stín jak šel ven se sekyrou.....Čtvrtek byl takový nabitější, ráno jsme si zasportovali do Mswimswi, koupili koblížky a po malé snídani jsme se vydali s Jindrou a Terkou do Simike na kliniku, zkontrolovat solár a změřit nějaké parametry.

Jindra nás záhy opustil a my zůstaly hlídat jak dlouho vydrží svítit světla, zda vydrží alespoň 3 hodiny.Mezitím jsme korálkovaly a dostávaly jak pracovní nabídky (doktor mě zval ať někdy ráno přijdu, že mají 40 pacientů a že jim můžu pomoct), a Terči zase nabízel že ji odrodí miminko.Lákavé nabídky, ta moje asi brzo bude naplněna,ale ta Terčina asi hned tak ne, aspon dalších 9 měsíců ne. Navečer jsme zašly omrknout pole,mama Sada nás tam zavedla, houf dětí nám dělal doprovod, spíš teda padal přes řádky na poli, tady nedělají řádky,ale řady asi půl metru navysoko a stejně na šířku.Takže ty malé děti byly celé od blatíčka,nám lehce prokluzovaly žabky....pole bylo uplně zarostlé a mama Sada nám nebyla schopná říct co a jak...tak trochu blbé když naše kmeny hovoří rozdílným jazykem..Chlapci nás jen z povzdálí sledovali a radši šli pryč od bahníčka, na zpáteční cestě jsme vlezli do koupele jedné mladé rodinky, využívají místní potok jako koupelnu, tak to bylo takove vtipné, no a nakonec jsme ještě poumývaly děcka před školou u studny, byly celé zaliskané, tož je tak nemůžeme poslat domů :)

Foto: únavná práce přenášení cihel; odpolední siesta při čtení čerstvého českého tisku, který Jindra přivezl

Na pátek jsme měli naplánované že z rána vyrazíme do Mbeyi, děda nás ale zastavil že nám předseda donese ten potřebný dopis k soláru.A tak jsem čekali, asi ve dvě odpoledne jsme předsedovi zavolali, a prej že rozhodně nepřijede, když už tak nám to doručí do Mbeyi.Prostě Afrika.No a tak jsem vyrazili opět s deštěm v zádech na zpáteční cestu.V daladala se nás snažili ošidit a chtěli jednou tolik co normálně,ale naše šikovná překladatelka Terča to dala na obvyklou cenu a jeli sme.V Mbeyi jsme chtěli zajít na oběd,ale naše oblíbená restaurace byla plně obsazená a museli bysme čekat dlouho, a tak jsme se vydali jinam, to byla chyba, z hrnku se nedalo ani napít, a to jsme se s Terkou těšily na čaj s mlékem.No ale my jsem koupily na trhu kafe a že uděláme chlapcům doma překvapení, zlepšíme si chutě.Překvapení se nekonalo, nebylo pro změnu mléko.V Iwambi už konečně tekla voda a tak jsme si někteří vyprali, mohli se okoupat a po večeři šli spát.A jelikož sme si už večer řekli že sobota bude hezky den tak i byl.

Foto: období dešťů je v Usangu ve znamení sadby rýže

Ráno jsme si udělali kafe s mlékem, dobře posnídali, oprali prádlo a někteří vyrazili na internet do města, Terča vyšívala a já jsem odjela s Rose ke kadeřnici, která mně po víc jak tříhodinovém trápení propustila s hlavou plnou dlouhých copánků...no ale parádo trp!Tak ted vypadám trochu netradičně....Už jen čekáme na Ondru, který by se měl vrátit z Daru, chlapi smaží bramboráky........a tak čekáme.

Janina

Já připojím jen několik svých poznatků. 12-ti hodinová cesta do Daru se dala přežít díky čtení, spánku a pozorování krajiny. V Daru jsem zůstal jen jeden den, vyzvedl další dva dobrovolníky, nakoupil vzdělávací literaturu pro naše studenty i učitele a taky další baterii pro solar, která momentálně visí na úřadech v Mbeyi. Můj oblíbený hostel byl obsazen, tak jsem zvolil levnější a méně kvalitnější variantu opodál. Skoro žádní moskyti, ale prapodivně zbarvené a velké štípance na zadnici i jiných částech těla. Dost to svědí, ale snažím se to ignorovat a předstírat, že to byla blecha.

Celá země je zelená a minulý týden začalo intenzivně pršet, Mbeya se ochladila, i v Mahangu se zimněji. Prší vesměs každý den a po pravdě řečeno bych uvítal více sluníčka, ale na druhou stranu jsem rád, že je dost vody na sazení rýže.

Ondra