Konečně mě k tomu psaní reportaží taky pustili, tak vam můžu sdělit, jak jsme strávili tento týden. V pondělí jsme odjeli opět do Mahanga. Dozvěděli jsme se, že v úterý přijede americký ambasador, aby se podíval na naši školku, kterou jsme s jejich pomocí mohli dostavět. Sponzorovali velice důležitou část, a sice střechu. Ambasador přiletěl do Mbeyi speciálním letadlem, do Mahanga pak dorazil jeepem s ochrankou a už brzy ráno vyslali předvoj, aby postavil řečnický pult se znakem a reproduktory. Taktéž pak vlajku Ameriky a Tanzanie. My ještě v pondělí museli dopsat vedle dveří kanceláře nápis, že škola byla postavena za pomoci lidí s Čech, Ameriky i Tanzánie. Na škole jsou totiž z každé strany nápisu pouze vlajky Tanzánie a České Republiky. Pro vesničany to byla veliká událost a patřičně se na ni připravovali. Cesty ke škole a rozestavěnému domu pro katolické sestry lemovaly bíle natřené cihly, škola se umývala zevnitř i zvenku, každý si uklízel před svým domem tak, jako se u nás uklízí před hodama, či poutí. Kulturní vložku zajistilo několik skupin - děti ze školky s učitelem, žáci základní školy Mahango (musím podotknout, že při jejich vystoupení mi naskakovala husí kůže), skupina žáků z večerních hodin doučování a také ženy ze skupiny Klinika. všechno proběhlo příjemně. Ani ochranka zasahovat nemusela, žádný pokus o atentát se nekonal a nakonec ambasador přislíbil sponzorovat budoucí projekty v Mahangu čtyřmi miliony tanzanských šilinků. Třikrát hurá.
Foto: americký ambasador při návštěvě Mahanga a davy vesničanů, kteří se na něj přišli podívat
Ve středu ráno bylo potřeba doplatit školné za posledního sirotka na střední škole v Utengule. Ondra vyjel na kole brzy ráno, zatímco já a Staňa jsme se rozhodli, že změníme naši obvyklou trasu a poběžíme s ním. Vzduch byl příjemně chladný a svěží, tak nám to šlapalo pěkne. Těsně před školou jsme viděli u cesty 5 žáků a oba jsme tak nějak vycítili, že se schovávají. Hned jsme zjistili proč. Ondra už ve škole čekal na nás a měl tak možnost vidět trestání žáků za pozdní příchod. Holky dostaly dvě pořádné rány přes obě ruce, kluci si pak mohli vybrat, jestli to slíznou přes záda, nebo přes prdel. Viděla jsem i video a nevypadalo to ani náhodou jako symbolický trest. Ondra nenápadně natáčel, dokonce v jeden moment kamera začala zabírat podlahu....asi se bál, že by taky mohl jednu dostat. Tresty rozdával sám pan ředitel. Konečně jsme ho mohli potkat osobně, už jsme si mysleli, že ředitel této školy je jen vymyšlený, nikdy nebyl přítomný. Ani loni, ani letos. Podařilo se nám tak probrat záležitost uniforem, které jsme nechali ušít pro naše sirotky. Protože každý si nechal vloni uniformu ušít sám, žáci měli různé odstíny zelených a to se škole nelíbilo. My to samozřejmě nevěděli, takže Ondra poprosil ředitele o výjimku, která byla povolena a naši žáci můžou začít studovat. My se Staňou jsme se odebrali na cestu zpět, sluníčko už začínalo pekelně pálit, takže poslední 3 km z celkových 20 byly hodně těžké. Ale nevzdali jsme to.
Foto: hurá - přivezli písek; trh ve městě
Práce na domě pro katolické sestry jde dobře. V týdnu přivezl řidič sester do Mahanga materiál na střechu. Zedníci pracovali dlouho do noci, protože potřebovali dokončit betonový věnec nad okny. Vypujčili si od nás čelovky a ještě po večeři jsme z dálky viděli na stavbě pohybující se světýlka. Už brzy přijedou další tři dobrovolníci, takže jen co je v Mahangu uvítáme můžou se pustit do práce spolu s místníma zedníkama. Staňa je do práce celý žhavý, tak šel přiložit ruku k dílu. Mahangští hoši mu dali řezat desky. Oni věděli, kterou práci se vyplatí předat někomu jinému. Staňa se nadřel, pořezal a zdaleka toho nestihl udělat tolik, jako je zvyklý z domu za pomocí všech vrtaček, elektrických pil a já nevím jakého všeho možného nářadí. Hold, tady jsme se posunuli v čase o několik desítek let zpátky. Ani v Mbeyi nezahálí a za to, že nás tady Chris hostí tak dobře a zadarmo, postaví mu vedle domu pergolu. Už se to pomalu rýsuje. Staňa je se všema kamarád, takže má kolem sebe spoustu mladíků, kteří jsou rádi, že mají za kámoše bělocha. Včera jsem z venku slyšela i dívčí hlasy, které Ondrovi i Staňovi opakovaly pořád dokola: I want you, I need you and I love you .... (chci tě, potřebuji tě a miluji tě). Šla jsem se raději zušlechtit. Umyla se, upravila jsem si to několikamilimetrové nic co mám na hlavě, navoněla se a připravila večeři, tak doufám, že místní holky mi Ondru nevyfouknou :) :) :)
Foto: Staňa při práci na přístřešku u Chrise
Součástí domluvy s rodiči ohledně výše školného a výuky dětí byl také příslib z naší strany, že děti dostanou denně teplou kaši. Tato kaše se skládá z pomleté rýže, buráků, prosa, kukuřice, soji. Každé dítko dostane jeden plný hrneček. Kaše je velmi sytá a výživná. Ve čtvrtek jsme kaši připravili poprvé v domě jedné ze sousedek. Chtěli jsme být u toho, abychom zjistili kolik kaše je potřeba na určitý počet dětí a mohly tak přesně spočítat, kolik jí máme zajistit na dobu, po kterou tady nebudeme. Ondra šel pro děti do školky, aby jim oznámil tu radostnou novinu, že kaše je hotová a můžou se jít najíst. Utíkali s těma svýma hrnečkama a křičeli jeden přes druhého: "Kaše, kaše, kaše....." až je bylo třeba trošku usměrnit. My sami si tuto kaši taky občas děláme a je opravdu velmi chutná. Jedna porce pro 35 dětí vyšla na nějakých 20,- Kč.
Odpoledne jsme se vydali domů a doufali, že nezmokneme. Obyvatelé Mahanga bědovali, že témeř neprší, pole schnou a bojí se, že úroda bude ještě horší než loňský rok a spousta z nich nebude mít co jíst. Říkali, že Bůh nemá rád Mahango a jeho lidi. Všechno se v dobré obrátilo a ukázalo se, že je rád má. Doufejme tedy, že si jeho přízeň i uchovají a pršet bude nadále.
Odpoledne jsme se vydali domů a doufali, že nezmokneme. Obyvatelé Mahanga bědovali, že témeř neprší, pole schnou a bojí se, že úroda bude ještě horší než loňský rok a spousta z nich nebude mít co jíst. Říkali, že Bůh nemá rád Mahango a jeho lidi. Všechno se v dobré obrátilo a ukázalo se, že je rád má. Doufejme tedy, že si jeho přízeň i uchovají a pršet bude nadále.
Foto: výdej kaše malým žáčkům v Mahangu
V Mbeyi je s vodou trápení taky. Od pátku prší přerušovaně celé dny i noci. Paradoxně od té doby z kohoutku nevypadla ani kapka. Je neděle a zásoby vody se pomalu vytrácí. Na dvoře máme velký sud, do kterého zachytáváme dešťovku, bohužel se nestíhá plnit tak rychle, jako se voda spotřebovává. Takže není v čem prát. Hledáme ve špinavém oblečení ty kusy, které jsou ještě nošeníschopné. Nejhorší je spodní prádlo a ponožky. Koupat se taky není v čem, takže si jen čistíme zuby, toť veškerá osobní hygiena. Tělo mám celé ulepené, ale myslím, že ještě nesmrdím. Nádobí se myje taky v dešťovce. To, že je čisté je jen klamný dojem. Po posledním kusu nádobí byla voda jako blato a na oplachování jsem si dovolila vzít jen nepatrné množství čisté. Záchod začnem používat asi brzo venkovní, protože nebude čím spláchnout a ten vnitřní už začíná pomalu smrdět. A možná že večer už nebudem mít ani z čeho vařit a co pít.
Nakonec už jen zmíním dnešní krátkou návštěvu sirotčince v Tukuyu, které je vzdálené od Mbeyi necelou hodinu cesty autem. Jeli jsme spolu s přítelem Michaelem, jeho ženou Pendo a malou Riki, která právě z tohoto sirotčince pochází. Její matka po porodu utekla z nemocnice a Riki nechala na posteli. Když jí bylo 6 měsíců, přijeli se do sirotčince vedeného opět katolickými sestrami z Mbeyi, podívat Michael s Pendo. Potom, co se dozvěděli její příběh neváhali a okamžitě si Riki adoptovali. V současné době je v sirotčinci 29 dětí, z nichž všichni mají alespoň jednoho rodiče. Jsou zde pouze děti do jejich dvou let. Všichni spustili hysterický křik, když nás uviděli. Po chvíli se uklidnili. Byl čas oběda, tak se soustředili na to, aby do sebe dostali co možná nejvíce. Sestry je rozdělily do tří skupin od nejmladších, z nichž někteří ještě pili z lahve, přes ty co seděli v sedačkách a jakž takž se trefovali lžičkou do pusy až po ty, kteří se obstojně najedli sami. Obzvláště v té druhé třídě se asi moc nezasytili. Polovina obsahu talířku zůstala mimo. Pomoct jsem jim nemohla, protože když jsem se přiblížila, začali natahovat. Další vlna nářku nastala, když jim byla odebrána lžička i talířek. Ještě neví nic o světě a už to nemají ani trošku lehké.
Foto: čekání na příděl jídla v sirotčinci v Igogwe; Jana zkušeně krmí ty nejmenší; bryndáky občas obdrží více jídla než ústa mrňat
Tímto se loučím. Věřím, že ti nejbližší by rádi četli ještě víc a víc a doufám, že pro ty vzdálenější, či úplně neznámé to bylo alespoň trošku záživné čtení. Přeji všem krásný den, dobrou náladu, úsměv na tváři a optimistickou mysl.
Tereza
