03 - V plném proudu

O víkendu jsme si zašli na kratší výšlap, všichni kromě Terči, která zůstala doma vyšívat. Šlo se na rádoby blízký kopec, jehož vrchol se ukázal být ne až tak blízkým, ba naopak hodně vysokým a vzdáleným. Ono se řekne kopec, ale taková hromada země měla přes dva tisíce metrů nad mořem, kam se hrabe naše Sněžka. Ten klid a výhled ovšem stojí za to!

Foto: výstup na "kopeček"

Dny nám rychle utíkají a je dost práce. Afrika je Afrika, se vším dobrým i zlým, co přináší. Než něco zařídíte, strávíte nekonečné množství času cestováním, čekáním, domlouváním a zase čekáním. A tak vám den uběhne a vy jste zařídili asi polovinu z toho, co bylo naplánováno. Ale taková je Afrika, nic nenaděláme. I naši nováčci si bez problémů zvykají na místní klima, lidi, jídlo a vůbec prostředí.

Foto: naši dobrovolníci. Zleva: Jana, Staňa, Tereza. Ondra fotí a stejně ho všichni znáte

Kvůli problémům s bankovním převodem jsem museli opět zvolit převod přes Western Union a bylo nám posláno 120 000,- Kč. Díky skvělému kursu jsme obdrželi cca 7,5 milionu šilinků. Třikrát hurá naší silné koruně!!! Matce představené jsem předal 6 miliónů na pokračování ve stavbě misijního domu a zbytek jsme si ponechali na sponzoring studentů a jiné kulišárny (učební materiály pro školu apod.). Podrobné vyúčtování samozřejmě bude následovat ke konci pobytu.

Foto: z vyučování ve školce

Hned další den jsme jeli do Mahanga a navštívili jsme kromě jiného střední školu v Utengule, kde jsme zaplatili školné za 9 dětí z Mahanga. 5 z nich jsou nováčci, kteří půjdou do 1. ročníku, 3 pokračují ve druhém ročníku a jeden jde do třetího ročníku. Za tyto starší studenty jsme platili už vloni. Jedna dívka mezi nimi ale chybí, Terča se rozhodla jí zaplatit soukromou školu katolických sester pro dívky v Mbozi (soukromá škola stojí asi 5x více a ceně také odpovídá kvalita výuky). Částka za sponzorování studentů druhého a následných ročníků se snižuje na 1 500 Kč, protože už jim není třeba kupovat nové uniformy.

Tady je ještě poslední student, za kterého jsme se rozhodli zaplatit školné.

Sharifu Hussein

Narozen: 1989

Rodiče: jen matka, otec zemřel

Sourozenci: bratr - ženatý, sestra - vdaná

Chce být: úředník, aby si zajistil lepší budoucnost

Než jsme přijeli do Mahanga, ve městě Mbeyi jsme nechali dělat uniformy (v podstatě jen kalhoty a sukně, ostatek se kupuje na trhu) za 4 studenty, které jste viděli v minulé reportáži. Když jsme ale dorazili do školy, oznámili nám, že stanovili jednotný odstín zelené pro uniformy studentů a musíme si koupit uniformy od nich. Chvilku jsme se hádali, ale ředitel nebyl přítomný, tak jsme to nechali být a budeme to řešit příští týden.

Ve středu jsme byli pozvaní na návštěvu jedné z misií, kterou provozují katolické sestry z Mbeyi, pro které stavíme dům v Mahangu. Jen Jana se rozhodla zůstat na vesnici a učit ženy plést náramky. My ostatní jsme vyrazili na denní prohlídku Mshewe. Sestry tam mají dům, školku a dostavují zdravotní středisko. Je to místo v hornatější oblasti, mimo civilizaci, bez elektřiny a moderních vymožeností.

Foto: matka představená ve školce a při obhlídce chlévku v Mshewe


Sestry si to ale udělaly útulné, obdělávají okolní velká pole s rozmanitým výběrem plodin a mají i menší plantáž kávy, která se všude okolo pěstuje. Mají i krásné květinové zahrady se stromy, chovají prasata, králíky, slepice... Opět jsme - jako vloni - byli mile překvapeni, jak skvěle hospodaří. Už aby byly i v Mahangu. Po cestě zpět jsme nemohli uvěřit cenám, za které tamní lidé prodávali manga. Za deset korun půl pytle tohoto neodolatelně chutného ovoce, to je prostě zadarmo!

Hned další den jsme jeli s matkou představenou a zedníkem kupovat materiál, aby mohli dělníci pokračovat ve stavbě misijního domu v Mahangu. Svezli jsme se s nima na náklaďáku. Zatímco Tereza vyfasovala protekční místo v kabině, my chlapi jsme seděli na zadu vozu, polo-přidušeni výpary z výfuku (lidi si museli myslet, že auto hoří) a zahlceni prachem, který pokryl naše zavazadla a každý záhyb těla. No ale dorazili jsme živí a zdraví a s vesničany se vrhli na obsah nákladního vozu, který velice rychle změnil stanovistě a skončil na dvoře dědy Simwaby, kde spíme.

Foto: vykládka cementu; část Mahanga zachycená z vrchu vodojemu

Ondra s Terčou se zůčastnili další den jednání s rodiči dětí, které chodí do naší školky. Nás hlavně trápila skutečnosti, že neplatí školné včas a někteří vůbec. Výuka je zadarmo jen pro sirotky, ne pro všechny a učitel nemůže pracovat zadarmo. Rodiče za dobu fungování poznali, jaký pokrok jejich děti udělaly a jsou velmi spokojeni. Chtějí, aby u nás probíhalo doučování angličtiny pro prvňáky a že prý jsou ochotni za to platit. Stanovili jsme proto pravidla, zpřísnili podmínky. Kdo nezaplatí školné včas, jeho dítě nesmí docházet do školy a platit se bude jen penězi, už žádné naturálie. Školné koneckonců činí jen 1000 TSh za měsíc (momentálně asi 16 kč). Loňská úroda sice byla slabší, ale takovou částku si většina z nich dovolit může. A pro sirotky máme výuku zdarma. Rodiče nám neskonale děkovali a v jejich proslovech nás prosili, abychom na ně nezanevřeli a pomáhali vesnici i nadále a slíbili dodržovat platební morálku.

Foto: společná fotka sponzorovaných studentů; nákup košilí a botů (čekalo se jako vždy na Hemediho :-))

V pátek jsme šli nakupovat košile k uniformám pro sponzorované studenty. Ti v prvním ročníku dostali 2 bílé košile, starší ročníky pak každý 1 košili. Vzal jsem je na trh do nejbližšího městečka, aby si vybrali sami. Chtěli jsme koupit i boty, ale poté, co jsme viděli výběr, který se nabízel, vzdal jsem to. Boty sice byly nové, ale všechno nekvalitní výroba z Číny. Ty by dětem vydržely tak 2 měsíce než se rozpadnou. Rozhodl jsem se je proto vzít v sobotu ráno na trh do velkého města - do Mbeyi, kde jsme po krátkém bloudění a odmítnutí trhovců s levnýma botama z Číny, našli obchod s použitýma botama z Ameriky a Evropy. Vesměs kvalitní značky, tak jsme dohlédl na to, že si vyberou ty s dobrou podrážkou, ne moc ochozené a z dobré kůže. K uniformám jsou totiž povoleny jen lesklé černé "společenské" boty. Pak přišly na řadu ještě bílé ponožky, sešity a krémy na boty s kartáčem.

Všichni sponzorovaní studenti jsou skvělé a milé děcka, vděčné za to, co pro ně děláme. Uvědomují si, co jim v budoucnu přinese být vzdělaný a snaží se. Rádi s náma tráví čas hraním různých her a zdokonalováním angličtiny a jak děda Simwaba říká, jsme pro ně velkým povzbuzením a vzorem. Navzdory jejich věku se u nich neprojevují žádné puberťácké vrtochy. Jsou skromní, pokorní, ochotní pomáhat s čímkoliv a mají úctu k ostatním lidem. Zkrátka jsou takoví, jací by lidé měli být ...