09 - Sport v Mahangu

V neděli to vypadalo na pořádné horko. Kluci se vydali na trh obstarat snídani a "z lovu" se vrátili s úžasnou myšlenkou...... Jede se na koupaliště... Jen půl hodina cesty s dala dala nás dělí od bazénu s chladnou osvěžující vodou. Jak lákavé. Přijíždíme do Songwe, vcházíme do areálu, který vypadá opuštěný. Nadšení se nicméně stupňuje a všichni se vidíme napřed v bazénu a vzápětí na lehátkách. Areál vypadá na místní poměry velice pěkně, moderně. Čím víc se blížíme k bazénu, tím víc v nás roste zklamání. Vodní hladinu ne a ne vidět. V bazénu je zřejmě jen to, co tam za posledních několik týdnů napršelo. Pár centimetrů zelenohnědé vody. Nevadí, jdeme alespoň na recepci, abychom si dali něco k pití. Paní, která seděla za stolem a vypadala, že tam nečinně sedí už hodnou chvíli, namísto aby nás obsloužila, tak odešla. Asi se šla podívat do příručky co má vlastně dělat, když jí přijdou zákazníci. Nakonec přichází i s posilou, dáváme si pití a rozhodnem se zůstat i na oběd. My s Ondrou jsme se šli posadit na sluníčko, zatímco Staňa s Janou čekali na jídlo pěkně v chládku. Trvalo to docela dlouho, takže jsme na polední slunce vystrčili všechny zbylé bílé části našich těl, které do té doby bývaly ukryté pod krátkým rukávem, nebo tříčtvrtečníma kalhotama. Po ucházejícím obědě, který byl čtyřikrát dražší než ve městě, jsme ještě měli málo opalování ..... Ano, jak jistě všichni dobře tušíte, spálili jsme se pořádně. Ondra to jakž takž zvládl. Přece jenom může čas od času chodit v Mahangu bez trička, takže sluníčko nebylo pro jeho tělo zas až takový šok. Ale já s Janou jsme trpěly moc. Velice moc. Náš domácí Chris se mě večer ptal, co se mi stalo, když mě viděl šourající se po domě se zatnutýma zubama. Absolutně nedokázal pochopit, proč jsme bezdůvodně vylezli na sluníčko a seděli tam. Následoval výbuch smíchu po tom, co jsem mu řekla, že chceme mít trošku hnědší pokožku...





Foto: Koupaliště v Songwe, chameleon v prázdném brouzdališti


V pondělí, jako už každý týden jsme odjeli do Mahanga. Sluníčko napovídalo, že počasí bude konečně přát tomu, abychom uspořádali sportovní den pro 5-7 třídu Základní školy v Mahangu. Učitel slíbil, že ještě v pondělí znovu nalajnuje trať na sprint, kterou smyl déšť. Jak řekl, tak i splnil. Sraz v úterý 9.00 ráno. Vyrážíme od dědy Simwaby těsně před 9.00 a smějeme se tomu, že už jsme jako Afričani. Nemáme výčitky, že jdeme pozdě. Do školy dorazíme po půl 10 a voláme učitelovi, kde že se nachází. Přijíždí v 10 s širokým úsměvem na tváři. Jdeme na "hřiště", abychom zkontrolovali všechny tratě. Do hodiny je vše připraveno, schází nám akorát soutěžící. Děti se dohrnuly zanedlouho a my si je rozdělujeme podle tříd do tří skupin. Soutěží v disciplínách 1000m běh, 60m sprint, hod kriketovým míčkem a skok daleký. Všechny disciplíny předvádíme a podrobně vysvětlujeme. Většina z nich neví o co běží, ovšem překvapují. Kupříkladu dráhu pro hod kriketovým míčkem jsme naměřili do 40 metrů. Naši silní moravští kluci si zkusili hodit a krajní hranici přehodili o pět metrů. Kdepak se ale hrabeme na mladé africké děti. Byli i takoví, kteří hodili 62m. Jak sprint, tak 1000m běžely děti bosky. Horké sluníčko neúprosně pálilo, mnohem vic než kdykoliv jindy, ale i tak si to děti užívaly. Z každé třídy jsme vyhlašovali tři nejlepší holky a tři nejlepší kluky. Potom jsme ještě vyhlásili celkového vítěze. Stala se jím Amina. Holka z páté třídy. Výsledky měla lepší, než někteří sedmáci. Aminu známe už z minulého roku, kdy nám ji děda představil. Její maminka umřela a tatínek starost o ni a jejich 6 sourozenců vůbec nezvládá. Nejenom, že je zanedbává, ale je na ně i zlý. Amina nemá levou ruku. Před třemi lety šla do mlýna a připletla se příliš blízko k mlecí mašině. Ruku ji museli amputovat až k rameni.





Foto: absolutní nasazení při hodu kriketovým míčkem, holky závodí v běhu na 1000m





Foto: skok do dálky, učitel Kalinga





Foto: vítězové 1.,2. a 3. míst, vítězové 1. míst - v červeném svetru Amina, naši dobrovolníci


Následující den jsme si dali oddech. Michal s Tomem odjeli brzo ráno. Jejich čas v Tanzanii skončil a museli nás opustit. Vedro v Mahangu pokračuje a je čím dál větší. Úplné bezvětří, takže není nic co by člověka alespoň trošku osvěžilo. Paradoxně noci jsou tak chladné, že spíme navlečení v kalhotech a mikinách a deku máme přetaženou až přes uši. Čekáme jestli po několikadenním parnu přijde bouřka a my budeme muset odložit zábavný den pro mladší ročníky základní školy. Všechno klaplo, ve čtvrtek opět míříme ke škole. Na děti jsme si vymysleli skok v pytli, hod na cíl, přetahování lanem a nošení vodou naplněných nádob na hlavě. Příprava byla jednodušší než na sportovním dnu a taky jsme změnili místo. Tentokrát jsme závody uspořádali hned u školy po stínem stromů. První na řadu přišli druháci. Bohužel z neznámého důvodu děti z prvních tříd neměli vyučování, ale i tak jsme měli kolem 200 dětí. Nejsložitější byla asi disciplína přenášení nádob naplněných vodou a následné plnění PET lahve s uřezaným hrdlem. Cílem bylo, pro dvoučlenné družstvo, přeběhnout trasu, samozřejmě vycákat co nejmíň vody a tím co nejvíce vody dostat do PETky. Vítěz byl ten, kdo měl naplněnou nádobu nejvíce. Ani učitel to pořádně nepochopil, takže to vypadalo následovně. První čtyři človíčci vybíhají (měli jsme 4 družstva), než doběhnou na konec trasy, překříží se a obsah nádoby vyprazdňují do soupeřovy PETky. Bleskově utíkají zpátky, nádobu hážou do kýblíku s vodou a zmizí. Že hrají jako tým a že se vyhlásí vítěz je nezajímá. Jejich parťáci chňapnou nádobu, naplní si ji vodou a čekají až to stejné udělají další tři soutěžící. Pak spolu vyráží opět k PETkám. Opět se překříží, takže na ně voláme a ukazujeme, která je jejich PETka. Někteří si dolívají svoji PETku až po okraj, čímž by zvítězili, pokud by okamžitě utíkali zpět. Oni mají ale ještě trošku vody v nádobě, tak dolijí soupeřovi. My se snažíme ze začátku poukazovat na chyby a všechno do detailu ještě jednou vysvětlit, ale pak to vzdáváme. Děti se baví, křičí, povzbuzují se a my se bavíme s něma. Žádné podobné hry v životě neviděli, tak je to pro ně těžko pochopitelné. Další disciplína je skok v pytli. Některé děti se snažily v pytli běžet. Opět nepotřebovali to, aby se vyhlašoval vítěz. Jim stačila zábava. Byli z toho tak nadšení a nedočkaví, že svoje spolužáky rvali z pytle ven a pak se o ně přetahovali, jen aby už došli na řadu. Hod na cíl se obešel kupodivu bez zraněných. Děti měly trefovat malé PET lahve. Pro usnadnění si měl každý sehnat dva malé kameny. Nejenom, že děti házely s neskutečnou sílou, ale některé házely téměř z půlkou cihly. Druhou nejoblíbenější disciplínou bylo přetahování lanem. To bylo vřískotu. Pro lepší tým jejich spolužáci poskakovali vítězné tance, těm slabším se vysmívali a ukazovali zvláštní gesta. Byli jako malí čarodějové. Učitel Kalinga si chtěl přetahování taky zkusit. Nejprve chtěl, abychom šli tři proti němu, což jsme moc nechápali. Nakonec jsem šla já na Kalingovu stranu a Ondra se Staňou na stranu druhou. To vám povím, že jsem se hodně spletla, když jsem si myslela, že nás kluci přetahnou. Já jsem tam ani nemusela být. Ten chlap je silný jako býk. Téměř se nehnul a s úsměvem si přiručkoval lano i s klukama k sobě. Každé dítko nakonec dostalo jeden bombón, učitelovi jsme dali hrst a bylo po zábavném dnu.



Foto: děti přenáší nádoby naplněné vodou, boj o pytle, hod na cíl





Foto: učitel a já při přetahování se Staňou a Ondrou, porážka





Foto: skok v pytlích, konec přetahování - soupeři je dostali na kolena


Poté jsme vyrazili domů. V sobotu totiž odjíždíme na pár dnů do Arushe ke známému. Vyrážíme i s naším domácím Chrisem. Jede spolu s Ondrou v pondělí do Nairobi, aby si vyřídíl visa pro jeho dubnovou návštěvu České Republiky. No a další věc je, že Ondra chce osobně poznat českého ambasadora a pozvat ho na návštěvu do Mahanga. V Tanzanii bohužel zatím česká ambasáda není, takže za ní musí cestovat až do Keni. Po našem návratu už nás tu bude čekat nový dobrovolník ze Strážnice. Františku přejeme Ti štastnou cestu.

No a co se děje nového na stavbě? Konstrukce střechy už je natřená proti termitům, takže nezbývá než položit plechy. Jana taky dotřela prolézačky, takže příští týden můžou děti vesele řádit.

Teď už se s váma loučím a jako vždy přeju krásný den, úsměv na tváři, klid na duši a mějte se rádi :)

Tereza