10 - Život na zámku

Po dvou měsících jsme si udělali přestávku a jeli na výlet do Arushe. Už několikrát mě zval známý z Anglie který v Arushi bydlí, tak jsem řekla, že letos určitě přijedeme.

V sobotu ráno jsme se dostavili na autobusové nádraží v půl šesté, přesně na čas. Společnost Hood, kterou jsme jeli, změnila čas odjezdu, tak jsme vyrazili až v šest. Cesta byla dlouhá a my jsme doufali, že stihneme přijet do Arushe do 10té hodiny večerní. Podle nového pravidla nesmí autobusy jezdit tak pozdě večer. Řidiči by měli zastavit a pokračovat až ráno. Naštěstí jsme nezastavili a do Arushe přijeli v 11 večer. Vyzvedl nás řidič, který se zdál být trošku pod parou, nicméně nás dovezl bezpečně až na místo. A tak začal život na zámku.



Foto: vychod slunicka, nas palac

Dům starý teprve pět let má záměrně vzhled starého sídla. Odhadovali jsme, že už stojí minimálně 50 let. Služebnictva bylo víc než hostů. Dva úžasní kuchaři, několik služebných a přes noc také ochranka. Obskakovali nás jako honoru. Jídlo se podávalo na několikrát a na znamení toho, že chceme další chod, jsme zvonili zvonečkem. Kolem domu obrovský pozemek, o který se staralo několik zahradníků, bazén, tenisový kurt a malý rybníček. V dáli se pak v podvečer zjevuje Kilimanjaro, které jsme sledovali z nádherné terasy. Majitel domu měl nakonec pracovní povinnosti, takže se doma ani neukázal. Několikrát jsme navštívili tržnici, kde se prodávají tradiční vyřezávky, batikované obrazy a masajské ozdoby. Tržnice je rozdělena do čtyř uliček, ale už po první toho má človek až až. Zboží vesměs to stejné, jde jen o to se umět dohadovat a stahnout tak cenu, kterou prodejci většinou nasadí i trojnásobnou, jen kvůli naší bílé pleti.



Foto: pohoda na terase a vyhled z ni



Foto: cast vstupni haly, jedna z loznic, opice na stromech kolem domu



Foto: nakup batikovanych obrazku, prodejce tradicnich vyrezavek, Nairobi

Ondra s Chrisem odjeli do Nairobi, aby vyřídili víza pro Chrisovu návštěvu ČR. Tady je pár slov ode něho. Cesta tam byla dost nepohodlná, i když na až po keňskou hranici je krásný pohled na okolní scenérie včetně Kilimanjara. Projíždí se na tanzanijské i keňské straně přes oblast obývanou Masaji. Celník na keňské straně mě zdravil "ahoj". Z hranic až do Nairobi jsme jeli rychlými dodávkami, ale stejně nás hodinu zdržela zácpa v centru Nairobi. Řidiči i místní lidi milují hlasitou hudbu, protože z repráků dunělo celé auto a připomínalo to pojízdnou diskotéku. Myslel jsem že je to jen řidičem, ale prý jsou takoví všichni a lidé si v tom ještě libují. Kdo chtěl komunikovat, musel křičet. Po milimetrovém popojíždění v zácpě, devastujícím horku a hluku vás zaručeně rozbolí hlava, proto jsme raději vystoupili a došli ten kousek pěšky. Chrisova známá nás vyzvedla a ubytovali jsme se v pěkném hotelu. Nairobi je přelidněné město s výškovými budovami, pěknou architekturou a bzučí to v něm jak v kterémkoliv jiném vyspělém velkoměstě na světě. Právníci, manažeři a finančníci v oblecích se strkají a proplétají mezi nekonečnou řadou aut. K dostání cokoliv na co si jen vzpomenete. Jako přiletět z klidu Tanzánie do Londýna.

Po nedávných nepokojích samozřejmě ani stopy, ale když jsem mluvil s místními, potvrdili, že to bylo velice ostré, hlavně ve slamech. Nerovnoměrné rozdělení půdy a majetku, hrabivost a korupce politiků museli vznítit nepokoje. Ty tu nebyly pravda poprvé. Historie se opakuje a ti nahoře se nechtějí poučit. My jsme zaznamenali jen ozbrojené kontroly na silnicích do Nairobi, kde namátkově kontrolovali obsah aut.....Nicméně vraťme se zpátky k nám. Ráno jsme se vydali na ambasádu, ale nová paní ambasadorka ještě nepřijela do země, tak jí prý mám napsat email ohledně našeho sdružení a projektů. Chrisovo vízum je, zdá se, na dobré cestě, ale trvalo to, řeknu vám.

Zatímco Ondra s Chrisem cestovali, my jsme seděli doma. Zřejmě nám (Janě a mně) nesedlo něco, co jsme si koupili od pouličních prodavačů po cestě do Arushe, tak jsme trpěli pořádným průjmem. I když v našem paláci měl každý pokoj svoji koupelnu, ani v jedné se nám nedařilo spláchnout záchod. Já jsem to tak zkoušela vodou z termosky, kterou jsme měli nachystanou vychlazenou na noc, Jana se Staňou v jejich pokoji zkoušeli vázu. Ani v jednom nebyl dostatek vody, tak jsme následující ráno museli vyptat kýblík, všechny kopelny posplachovat. Po zbytek pobytu jsme tak používali pouze jednu, která byla OK. Střídali jsme se na záchodě každých pět minut, ráno se vzbudili slabí a celý scénář se opakoval až do dalšího rána. Poslední den jsme poprosili kuchaře, aby nám uvařili jak oběd, tak večeři bez masa. Zřejmě nás považovali za angličany, kteří si den bez masa představit neumějí. Vzali nás za slovo a k obědu jsme měli zapečené nudle se sýrovou omáčkou, k večeři pak jako předkrm vlašský salát, ke kterému nám nedali ani housky. Hold jiný kraj jiný mrav. K večeři byla rýže a omáčka z fazolí. Zákusek - zmrzlina z tropického ovoce. Po dvoudenním průjmu to nebyl nejlepší balzám pro žaludek, ale cestu jsme všichni ustáli. Ráno nás doprovodili dva chlapíci z ochranky. Zastávka byla od domu vzdálena asi 15 minut pěšky, ale chodit takto nad ránem bezpečné není. Chlapi si s sebou nesli dvě dřevěné tyčky, toť jejich zbraně. Na zastávce se situace opět opakuje. Bus má přijet před šestou, odjíždíme ale až v 7. Nejenom toto zpoždění, ale taky další zastávka u restaurace, kde z neznámého důvodu řidič stál alespoň hodinu, přispělo k tomu, že v 10 večer zastavili a všem oznámili, že se pokračuje až v 6 ráno. Byli jsme pouhé dvě hodinky od cíle. Přespali jsme tak v autobuse a ráno vyrazili do Mbeyi. Bus nás vyplivl unavené, rozlámané a hladové. Společnost Hood si tak pamatujeme a zařekli jsme se, že nikdy více jejich služby nevyužijeme.

Tereza