11 - Z(a)tracený vodopád

Po týdenním odpočinku a vyčerpávající zpáteční cestě jsme se už zpátky do Mahanga těšili. Bylo to také poprvé, co jsme tam strávili víkend. V sobotu jsem jel s Terčou a učitelem v naší školce podívat se do jeho rodné dědinky, která leží nedaleko. V období dešťů ale zkratka není průjezdná, což znamená asi 8 km objížďku. Učitel nám chtěl ukázat a představit studenty střední školy, kteří jsou ve finanční tísni a potřebují pomoct.

Byly to celkem 4 rodiny. 2 holky a 2 kluci. 2 studenti žijí se svými matkami, další s babičkou a ten poslední s dědečkem. Například jedna holka jménem Naliwe studuje druhý ročník střední školy, žije s matkou a ostatními sourozenci v pronajatém domečku. Otec, který byl učitelem, zemřel a oni zůstali sami. Museli se vystěhovat z obecního bytu pro učitele a teď si musí platit pronájem. Naliwe chce být zdravotní sestrou, aby mohla pomáhat nemocným.

Osmáctiletý Gideon je také v druhém ročníku, rodiče zemřeli a on žije s dědečkem. Na jeho kole jezdí každý den skoro 20 km do školy. V období sucha cesta trvá 45 minut, v období dešťů hodinu a půl. Gideon chce být dopravním policistou a trestat nezodpovědné řidiče a tím jím zabránit v nehodách.

Christina žije s babičkou a čtyřmi mladšími sourozenci, rodiče zemřeli. Kolo nemá a tak si pronajímá společně s dalšími dvěma studentkami nuzný pokojíček poblíž školy. Chce studovat, aby nebyla hloupá a její sen je být učitelkou.
Devatenáctiletý Lusekelo studuje druhý ročník, jako ostatní. Do školy dojíždí na kole. Žije s matkou, otec zemřel. 3 starší sourozenci jsou ženatí či vdané, má jednu mladší sestru. Studovat chce, aby si zlepšit svoji budoucnost. Chce se stát učitelem na střední škole.

Foto: studenti, o kterých byla řeč - Naliwe, Gideon s dědečkem, Christina a Lusekelo s maminkou.

To jsou v krátkosti osudy těchto "mladých nadějí" vesnice. Hovořili jsme s nimi, viděli podmínky, ve kterých žijí a rozhodli se jim pomoci. Zaplatili jsme za ně dlužnou část školného, ale ne celou, jen část a oni si musí zbytek doplatit. Příští rok znovu prověříme, jak se jim daří a pomůžeme buď celou částkou nebo jen částí.

Stavili jsme se ještě v základní škole v Simike a tamní podmínky nás dost šokovaly. Už jsem pár vesnických škol viděl a tahle teda rozhodně patří k těm horším. Přes 400 studentů, jen 3 učitelé, ve třídách jen několik lavic na desítky studentů a některé třídy neomítnuté bez podlahy. Smutný pohled.

Foto: jedna ze tříd základní školy v Azimio

Po našem příjezdu do Mahanga jsme museli ještě přikoupit krytinu na střechu, aby se mohla dodělat. Objednali jsme u našeho místního spolehlivého tesaře a truhláře rámy na okna a dveře a nechali dovézt dvě fůry písku. Chceme prostavit zbývající peníze, dokud jsme tady. Není jich už moc, ale bude to stačit alespoň na část podlahy v misijním domu. Vedle misijního domu rychle roste mini klinika, na kterou vesničané dostali dotaci od tanzanijské vlády. Peněz dostali více než dost, tak snad je starosta nerozumně nepromrhá nebo nezneužije. Trošku se bojíme, že to tak skončí, ale naše peníze to nejsou a kromě toho ho ostatní vesničané kontrolují. Uvidíme.

Foto: poslední sluneční paprsky přicházející skrze střechu; Doto dokončující poslední úsek střechy na misijním domu

V neděli jsme vyrazili k vodopádu. Já, Terča, Staňa a nový dobrovolník Franta. Vodopád nás lákal už dlouho. Je vidět z Mahanga i všech okolních vesnic a už při pohledu odtamtud je zřejmě, že je obrovský. Vodopád se nachází v horách na obzoru. Místní nás varovali, že je to strašně daleko, ale my jsme mysleli, že jako obvykle přehánějí. Jako obvykle nepřeháněli. Šli jsme šli a padli vyčerpáním v asi polovině cesty. Zásoby vody došly, zásoby jídla neexistující a těla vyčerpaná pochodem o obavami z přenocování v horách. Za této situace nezbývalo, než se vrátit. Po takovém úsilí. Vodopád jsme si občas prohlédali v dalekohledu a obdivovali jeho výšku a mohutnost. Řeka, při které jsme chvilku šli a která tekla od vodopádu, hučela a s rachotem se valila dolů údolím. My jsme se museli po čase oddělit od řeky a jít po uzounké stezce přes kopce, stoupajíc dolů a nahoru, kopce stále před námi neubývající, ba naopak. Vodopád se díky vystupujícím kopcům skrýval víc a víc, jak jsme se přibližovali. A tak, aspoň z fotek z dálky posuďte sílu a atraktivitu "našeho" vodopádu. Jak říká Staňa, přišli jsme pěkně ucaprdkaní.

Foto: sada snímků z cesty k vodopádu, kam jsme nakonec nedošli

Ve středu jsme museli naši vesnici opustit, protože jsme měli domluveno se sestřičkama, že pojedeme na jejich střední školu do Hasamby, asi 2 hodiny cesty směrem k Zambii. V Hasambě jsme byli už vloni a sestry tam provozují i kliniku a staví velké centrum, které bude sloužit jako konferenční budova a ubytovna pro přestárlé sestry. Dvě z těch nejstarších jsme potkali, obě mají přes 80 let a patří k prvním členkám řádu. Pak nás provedli po klinice, jedna ze sester nám vysvětlila, jak rozpoznat pod mikroskopem malárii a bilharzii. Profesionalita a hygienická úroveň jako vždy byla na vysoké úrovni. Nic překvapující, to jsou prostě naše sestřičky.

Foto: při besedě se studentkami; testování nových raket

Po obědě přišlo setkání se studentkami, které nás už netrpělivě očekávali. Pamatují si nás z loňska a některé z nich si dopisují s českými holkami. Přerušili generální úklid a netradičně bez uniforem jsme měli besedu ve třídě. Přivezli jsme jim jako dárky bambingtonové pálky, které jsme dostali od dobrodince z ČR a míč na házenou, který jsme koupili den předtím. Přivítání bylo obrovské, holky bouřili potleskem a smíchem a úplně nás odzbrojili svým sebevědomím a bezprostředností. Otázky, které kladly, byly vyspělé a někdy i velmi těžké zodpovědět. Nechtěli nás pustit, ale museli jsme odjet, abychom přijeli zpět domů před setměním. Holky už se určitě těšili na velikonoční prázdniny, které jim vypukli den po naší návštěvě.