12 - Poslední týden

Je ještě tma, půl sedmé ráno. Slyším jak se Mbeya pomaloučku probouzí. I když mam Afriku ráda a nemohla jsem se dočkat až tady budu, vstávám abych začala, prožila a odškrtla další den z posledního týdne tady. Když se ohlídnu zpátky, ty téměř tři měsíce utekly neskutečně rychle. Přiznávám, že teď se v myšlenkách častěji a častěji toulám tam doma a těším se na veškerý komfort evropského života.


V neděli se o zábavu postaral Franta. Jako správný turista, který přijel na krátší dobu, fotí jako divý všechno co mu jen přijde před objektiv. Není dovoleno fotit lidi bez jejich svolení, takže když se o to pokusíte například na tržnici, začnou na vás lidi křičet a není ani daleko od toho, aby vám něco provedli. Franta ale nerozumí jak svahilsky, tak anglicky, což se stává výhodou pro klid jeho duše, protože tím pádem nemá žádné zábrany, či obavy. Ovšem pozor, příběh teprve začíná. Jak už jsem řekla, neděle ráno, Ondrovi zvoní telefon ..... Policie Mbeya. Na stanici máme bělocha, který vás zná. Přijeďte. To bylo tak asi všechno co jsme se dozvěděli. Nejprve nás napadlo, že Frantu nebo Staňu, který byl v ten moment taky ve městě, někdo zbil, okradl.... Pak jsme si ale řekli, že když je na policejní stanici, tak je asi živý a zdravý a to jediné je důležité. Byl to Franta, který si chtěl zdokumentovat jeden z kostelů v Mbeyi. Bohužel v kostele zrovna byli policisti v civilu, takže si ho okamžitě vzali stranou. Poté ho údajně potupně vedli každý z jedné strany přes půl Mbeyi až na stanici. Trošičku se zlobili nad tím, že vycestoval do cizí země a neumí ani anglicky, pak zkoušeli Frantu propustit pod podmínkou, že jim zaplatí sto dolarů. Nakonec Ondra musel zavolat Memě Mkuu. Ta na stanici přišla a svým přirozeným šarmem a autoritou celou záležitost uzavřela a všechno dobře dopadlo. Franta už by měl být dnes doma a tento zážitek vykládat svým nejbližším. Zdravíme Franto! Mysleli jsme na tebe a doufáme, že se tě štěstí drželo a dobře jsi docestoval.


V úterý jsme naplánovali fotbalový zápas základních škol Mahango vs. Simike. Začátek ve tři odpoledne. Veřte nebo ne, všichni byli ve smluvený čas na místě. U hřiště už se kupili fanoušci z obou škol. Přicházíme blíž a vidíme sedět ve stínu křoví několik stejně oblečených postav. Ano, naši hráči měli dokonce i dresy. A ne ledajaké. Kluci ze Simike měli dresy profesionálního týmu Arsenal, ti z Mahanga dresy národního týmu Zanzibar. Nestačíme se divit. Staňa měl být rozhodčí, Jana s Ondrou postraní a já jsem měla hlídat čas. Ale skvělý učitel Kalinga nás všechny usadil pěkně na přichystanou lavici do stínu s tím, že všechno zvládne sám. I když nesouhlasil, rozhodli jsme, že poločas bude trvat jen 20 minut. Bylo opět pořádné vedro. Kluci nastupují na hřiště a rozcvičují se opravdu jako profíci. Afmosféra je jako na světovém šampionátu. Děcka křičí a povzbuzují od první vteřiny hry a učitelka je musí odhánět prutem za čáru, jinak by se brzo hřiště smrsklo na polovinu. Sama učitelka je ale úplně unešená hrou jako její svěřenci a brzo se stává hlavní roztleskávačkou. První gól na sebe nedal dlouho čekat a Mahango vede jedna nula. V tento moment se všichni jejich fanoušci - spolužáci vrhnou na hřiště. Vyhazují svoje tašky do vzduchu, dělají přemety, tančí, běhají dokola a do toho řvou jako o život. Hra pokračuje, nálada je ještě lepší. Děti kříčí něco jako "chceme gól", vymýšlí výsměšné a poraženecké pokřiky na soupeře a tančí bojové tance. Čas od času nám hřištěm projede auto a nesčetně kol. Po prvním poločase přichází starosta Simike a stěžuje si Kalingovi, že nadržuje jeho hráčům a že není spravedlivý. Kalinga se sebevědomým úsměvem toto tvrzení odmítá. Ve druhém poločase se podaří Simickým dát jeden gól, ale Mahango pak dává další tři, takže zápas končí výsledkem 4:1 pro Mahango. Všichni fanoušci následují vítěze ke škole, kteří místo poháru či vlajky drží ve zdvižených rukách useklé větve. Dohromady tančí a křičí. Vzali jsme všechny hráče, jak z Mahanga tak Simike, na trh a koupili jim sodu. Kalinga poraženým děkuje za dobrou hru a povzbuzuje tím, že příští rok vyhrají oni.





Foto: tým Mahanga připravený k zápasu, rozhodčí Kalinga a hráči týmu ze Simike






Foto: plné nasazení, bezprostřední radost po prvním gólu - Mahango vede 1:0


Následující den jsme byli pozvaní do Simike, kde nám chtěli poděkovat za 7 lavic, které jsme pořídili z peněz vybraných v partnerských školách Uh. Brod a Ujezdec. Pojali to opravdu ve velkém stylu. Jeden z učitelů měl přesně sepsaný program, podle kterého vyzýval všechny zůčastněné ke krátkým proslovům. Děti pak měly připraveno několik vystoupení. Na začátek nám celá škola zazpívala pár písniček. To vám řeknu byla síla. Několik desítek krásnych silných hlasů mi opět nahánělo husí kůži, stejně jako taneční vystoupení kluků s bubnama. Darem nechali vyrobit varecku a tradiční stoličku. Ta ještě není úplně hotová, ale doufáme, že do úterka to stihnou a my budeme moct oba tyto dary předat partnerským školám v ČR, kterým právem patří. Celý program se zdál být v tom parnu nekonečný. Po kulturním programu následovalo jídlo. Rýže bylo tolik, že jsme přes ni neviděli na druhý konec stolu, dva druhy masa, zelenina, fazole, banány a dokonce vody, sody a sušenky jako zákusek. Následovaly další proslovy, poděkování a přísliby budoucí spolupráce.





Foto: děti v Simike nás vítají sborovými písněmi, jedna ze tříd ZŠ Simike

Práce na misijní stanici pokračuje. Bohužel peníze zbyly už jen na částečné omítnutí vnitřních zdí a možná vybetonování podlahy v některé z místností. Dodělali jsme stolky pro děti, které budou ve druhé třídě. Staňa dodělal okno do kanceláře. Ze zbytků dřeva pak ještě dvě poličky a malou poličku na houbu a křídy k tabuli. Ondra přibil nové lišty na okna, které sežrali termiti a pořádně je natřel chemikálií smíchanou s vyjetým olejem, aby se nám do nich nepustili znova. Pár dřev taky zbylo na stoličky, které jsme darovaly ženám, co nám po celou dobu vařily a každá taky dostala pytel pylin a odřezků na oheň. Shánění dřeva tu není žádná legrace. Lidé ho nosí z dalekých kopců. Často je vidět stařenky, které mají na hlavách tolik dřeva, že by s tím nákladem měl co do činění silný chlap.






Foto: zedník omítá zdi, na těchto stolcích si děti budou malovat, skládat puzzle a hrát hry

Včera se u Chrise v Mbeyi zastavil Michael s Pendo. Pendo je žena stopadesátikilová a zvídavá a veselá. Zabořila se do sedačky vedle Staně. Zaslechla jsem, jak se Staňa snaží vysvětlit, že má doma přítelkyni. Pendo nechápala a ptala se, jak může mít doma přítelkyni, když tady má snoubenku. Staňa se bránil, že to není žádná snoubenka, že to je jen kamarádka. Skončilo to tak, že Pendo řekla: "Aha, takže doma máš snoubenku a do Afriky jezdíš tady s tou? To se mi líbí...." I domácí Rose nepochopila a v polovině pobytu se mě ptala, jestli Jana akceptuje to, že Staňa má doma přítelkyni. No a poslední perlička byla, když za náma domácí Chris přišel minulý týden s tím, že má velký problém. Přijela mu z Daru švagrová i s miminkem a on ji neměl kam uložit. My s Ondrou v jednom pokoji, Jana v druhém. A protože zůstal pěkně zařízený pokoj po Jindrovi, Staňa se do něj odstěhoval, aby měli s Janou konečně každý svoje soukromí. Chris si nás vzal stranou a nevěděl co dělat, protože si myslel, že Jana se Staňou jsou "na cestě k rozvodu" a nebudou chtít tak uvolnit jeden pokoj, protože by zase museli být spolu. Sranda. Holt tady takové kamarádství nefunguje ?:)

Do Mahanga se chystáme naposled v úterý. Pojedeme se sestrama autem. Ráno tam, odpoledne zpátky. Vesničani chystají něco na rozloučenou, takže si ještě naposledy užijeme tanečky, zpěvy a proslovy...

Tereza